Vztah naší země k Rusku jako velmoci, jeho lidu, kultuře, významným osobnostem, úspěchům na poli vědy, dlouhé a složité historii, prošel v minulosti řadou fází. Od opatrné snahy proniknout k jádru ruského myšlení, přes obdiv k ruské kultuře a podpoře těsné spolupráce slovanských národů, přes kritický odstup a pragmatickou kooperaci až po nenávistné kampaně plné povrchních odsudků a snahy bořit vše pozitivní, co bylo ve vzájemných vztazích dosaženo po konci studené války. K Rusku se u nás, jak se již stalo neblahou tradicí, vyjadřují až nezdravě často v prvé řadě lidé, kteří se snaží hrát na odborníky, ovšem ve skutečnosti o ruském národu mnoho neví. Stačí jen když si základní data tzv. vygůglí. Což je velmi příznačné. Stejně jako vysoce inteligentní činnost některých protekčních spratků toho času ve funkcích starostů či primátorů spočívající v bourání pomníků osvoboditelům od fašismu. Primitivní konání těchto sebezviditelňujících se individuí však nevypovídá nic o skutečném postoji většiny lidí u nás k Rusku. Ani k možným prognózám budoucího vývoje vzájemného se dorozumění mezi oběma zeměmi.

Henri Alleg v publikaci Ruské peklo. Autor v polovině 90. let Rusko osobně navštívil a díky tomu vznikla série sugestivních a autentických reportáží zachycující všední život prostých lidí. Historii Sovětského svazu a roli Gorbačova při jeho destrukci popisuje kniha Satan na trůnu. Nelze opomenout ani Černou knihu kapitalismu, která je u nás od doby vydání české verze na indexu. Na počátku tisíciletí u nás vyšly dvě knihy dlouholetého předsedy Komunistické strany Ruské federace a jednoho z nejvýznamnějších ruských politiků posledních tří desetiletí G. A. Zjuganova. Jeho druhá publikace nazvaná Pochopit Rusko se k českému čtenáři dostala v roce 2002 a autor v ní popisuje složitý vývoj ruské státnosti, její obrany v časech ohrožení, vztah náboženství a státní moci, proměny vztahů k sousedním zemím. Moskevské nakladatelství označilo původní vydání z roku 2000 za vědecké. Sám autor zdůrazňuje, že pochopení Ruska je procesem v podstatě nekonečným, jelikož vyžaduje stálé studium řady pramenů, ale i osobní zkušenost, a ta je jak známo nepřenositelná. Hutně psaný text v poměrně stručném rozsahu dobře vystihuje stav Ruska po konci studené války i prognózy dalšího možného vývoje, význam Ruska a jeho roli v globalizovaném světě po konci bipolárního uspořádání. Zjuganov v sobě nezapře matematika se smyslem pro fakta a analýzu i vzdělání v humanitních vědách, stejně jako schopnost formulovat program obnovy Ruska po hospodářském debaklu v 90. letech. Upozorňuje na četná nebezpečí vyplývající z přesunu hlavního mocenského centra ze Severní Ameriky do Asie a rychle rostoucí vliv tohoto kontinentu silně ovlivňující výhled do dalších desetiletí. Podobně jako značný význam arabského světa a islámu. Zjuganov dobře ví, že budoucnost Ruska záleží v mnohém především na něm samotném a na tom, jak se dokáže vypořádat s výzvami globálního charakteru, tak aby si udrželo postavení důležitého aktéra podstatných mezinárodních dějů a nestalo se pouhým surovinovým přívěskem hlavních světových hráčů. Správně rovněž připomíná, že bez silného a stabilního Ruska nelze zajistit ani mírovou budoucnost lidstva a jeho další budoucnost ve světle současných krizí, s nimiž se lze vypořádat jen společně sdílenou odpovědností za životní perspektivu dalších generací. V sázce přitom bez nadsázky není nic důležitějšího, než přežití lidstva.

Není vzhledem k dnešní mezinárodní situaci od věci připomenout některé nosné myšlenky z uvedené publikace předsedy ruských komunistů. I když byly napsány před více než dvěma desetiletími, mají stále v mnohém co říci, především těm, kteří chtějí slyšet a chtějí vědět a chápou, že Evropa a USA nejsou pupkem světa nadřazeným všem ostatním národům ve stále více propojeném světě. Nečiní si samozřejmě nárok na jediný monopol pravdy, úplnost popisu situace, ani výčet všech potenciálních prognóz možného vývoje. Je ale rozhodně důležitým dílem do pestré mozaiky pronikající k ruskému myšlení a jeho duši, nic z toho nelze přiblížit z rychlíku či kusých, z kontextu vytržených informací, navíc obalených do jednostrannosti měřící vše ruské zásadně jen negativní optikou. Ruskou realitu je třeba dobře znát, jelikož s touto rozlehlou zemí budeme v Evropě po boku žít i v budoucnu. Ostatně klasikové moderní české diplomacie Edvard Beneš a Jan Masaryk dobře věděli, že nic podstatného v Evropě nelze opravdu účinně řešit bez dorozumění se s Ruskem. Tedy korektními vztahy bez postranních úmyslů. Což samozřejmě neznamená jednostranné ústupky ani příkré odsudky žádné ze zúčastněných stran. Jestliže se vztah Evropy k Rusku nebezpečně zúžil na vyměňování si hrozeb a urážek a politiku sankcí, z toho neplyne žádný dobrý výhled do budoucích časů. Hrozba zničení lidstva pomocí moderních zbraní je dnes opět reálná, podobně jako v nejkritičtějších letech studené války. I toto je dobré mít zvláště

nyní na paměti a vzít tuto skutečnost jako odrazový můstek k společnému jednání o všech aktuálních tématech.

V úvodu publikace Pochopit Rusko Zjuganov zmiňuje výrok H. Kissingera, že „carské a sovětské impérium dvakrát zachránilo nezávislost evropských zemí, neboť bez jejich vkladu by Napoleon a Hitler dosáhli převahy.“ Unikátní mnohonárodnostní charakter Ruska se v průběhu staletí rodil nikoliv převážně z konfliktů a válek, ale převážně mírovým vlivem v jeho zájmových sférách. Pokřesťanštění Rusi v roce 988 je v podstatě vznikem stabilní ruské státnosti. Duchovní formování Ruska je spojeno dlouhá staletí s pravoslavnou církví. Od 18. století se Rusko potýkalo s dlouhotrvajícím obdobím nepřetržitého růstu státní moci. V důsledku toho ale vznikaly stále větší rozpory, nastala dokonce hrozba geopolitické katastrofy v podobě rozpadu. Národní sebevědomí v této době utrpělo těžkou krizi. Země však vyšla posílena z převratných událostí prvních dekád 20. století. Překonala občanskou válku, přes řadu těžkostí dosáhla rychlé industrializace, která nemá obdoby v dějinách. Země přežila i následky násilné kolektivizace, tíživých represí i dobu ničivé neúrody a hladu. Díky rychlému rozvoji průmyslu a vědy ruský lid dokázal ubránit vlastní zemi a osvobodit většinu Evropy od německých okupantů v letech Velké vlastenecké války. V roce 1945 stál Sovětský svaz mezi hlavními vítězi nejničivějšího konfliktu, který svět poznal. Čekaly však nové výzvy. Země rekordně rychle zvládla poválečnou obnovu, a to i přes obrovské oběti na lidských životech během války, velkého počtu invalidů, totálně zničených velkých území, desítek tisíc vypálených vesnic a mnoha set silně poničených měst. Systém plánovaného hospodářství i zde prokázal svou životaschopnost. Nutno připomenout, že SSSR ještě v 80. letech splácel USA půjčku za vojenský materiál poskytnutý během 2. sv. války. S postupující studenou válkou v důsledku řady chyb v řízení, ideologii i zahraniční politice, začala země postupně ztrácet mezinárodní prestiž a dostávat se do čím dál hlubší stagnace a hospodářských potíží. Nepružná kádrová politika znemožnila přístup kvalifikovaným lidem k odpovídajícím funkcím. Stárnoucí generální tajemníci ztratili kontakt s realitou, přestali chápat nutnost včas a důsledně reagovat na výzvy měnícího se světa. Odsud známý výrok – „zemřeme všichni jako generální tajemníci.“ Všechny tyto skutečnosti se odrážely na nepříliš příznivých vyhlídkách do budoucna ve světle tvrdého tlaku západních zemí na rozvrat východního bloku. Přicházející zkázu pak dokonal svým diletantismem, ne náhodou zejména na Západě tolik vychvalovaný, kariéristický aparátčík Gorbačov. Halasně vyhlásil program perestrojky, odzbrojení a nového myšlení s prosazováním všelidských hodnot, avšak brzy se ukázalo, že jde spíše o sérii málo promyšlených experimentů, než skutečný program rozvoje, který chřadnoucí velmoc již nutně potřebovala realizovat. Však jej také trefně popsal významný západní politik „Ve svém životě jsem už viděl mnohé, ale antikomunistu v Kremlu ještě ne.“ Muž rozmáchlých gest a velkých projevů umožnil svou destruktivní politikou srazit velmoc na kolena. Stačilo mu totiž, když mu tleskali na Západě, nahromaděné problémy vlastní země však řešit nedokázal. Bývalé dlouholeté a spolehlivé spojence nemilosrdně postupně házel přes palubu. Nakonec zradil i vlastí zemi a světovou velmoc uvrhl do nevídaného chaosu. Sám Gorbačov později prohlásil, že už v roce 1988 sám sebe nepovažoval za komunistu, ale spíše za sociálního demokrata. Ačkoliv ještě v té době hřímal ze stranické tribuny, že perestrojka především znamená více socialismu a nikoliv méně, jak tvrdí její kritici. Gorbačov byl jistě vším jiným, jen ne zodpovědným státníkem hájícím zájmy své země a skutečným vlastencem. Chtěl se zapsat do dějin jako velký

reformátor, skončil však v galerii největších diletantů a otevřel cestu k moci skupině bezcharakterních lotrů. Čas ukázal, že jeho politika krom povrchních frází, nenabízela ve skutečnosti vůbec žádný smysluplný a realizovatelný program nezbytných změn. Všechny oběti sovětských lidí ve výstavbě své země a osvobození od fašismu trestuhodně znehodnotil a kapituloval před silami, které se nikdy netajily svým nesmiřitelným nepřátelstvím vůči všemu, co pochází ze Sovětského svazu. Ostatně historickou roli Gorbačova objektivně zhodnotili sami obyčejní Rusové, kteří jím právem opovrhují a staví jej do jedné řady společně s nepřáteli vlastní země. Což není žádná náhoda, ale reálné zhodnocení vlastizrádné činnosti tohoto hochštaplera a mluvky. On sám nakonec kapituloval před partou ještě vypráskanějších a bezzásadovějších obdivovatelů liberalismu a tržního hospodářství bez hranic. Rusku tím způsobili nedozírné škody, ze kterých se vzpamatovává ještě dnes. Gorbačova totiž vystřídal car Boris, který se do dějin zapsal rekordy v pití vodky a poslušným plněním příkazů západních poradců a celou zkázu Ruska tím jen dovršil. Teprve koncem 90. let odpovědní lidé na patřičných místech pochopili, že pokud se má Rusko vrátit na důstojné místo ve světě, je nutno ihned vypráskat zrádce z vedení země a zastavit její výprodej.

Ve světle současné složité mezinárodní situace, celé série krizí, jednostranných informací plynoucích ze všech hlavních mediálních kanálů, všeobecného přepisování historie, narůstající cenzury, ničení pomníků našich osvoboditelů od fašismu (neslyšel jsem, že by někdo z našich demokratických politiků tento hnusný vandalismus tvrdě odsoudil) a kriminalizování jiných než oficiálních názorů nepochybně stojí za to zmínit zvláště dnes v době až patologické protiruské hysterie aspoň některé zásadní myšlenky G. A. Zjuganova z jeho knihy Pochopit Rusko. Mnohé z nich nejen že zní i dnes až překvapivě aktuálně, ale především vedou k lepšímu poznání široké problematiky historie ruského národu, jeho vztahům k Evropě i možným vývojovým tendencím.

Z teritoriálního hlediska není historické Rusko přirozeně totožné s nynější krvácející okleštěnou Ruskou federací. Náš současný stát je všeho všudy jen největší pozůstatek po katastrofě roku 1991. I když je třeba říci na rovinu, že hranice ruského impéria, řekněme z počátku 20. století, zahrnující Finsko a Polsko, nelze považovat za vlastní hranice Ruska. Samo sebou se rozumí, že tyto hranice se během doby neustále měnily. Ve světě vůbec neexistuje civilizace s neměnnými, přesně stanovenými hranicemi. Taková neurčitost všech v sobě skrývá reálnou hrozbu konfliktů, které mohou vyvolat nový řetěz nepokojů. Když světové společenství přijalo za základ princip celistvosti, opírající se o vnitřní administrativní hranice bývalého SSSR, tak tedy ve všech případech, včetně otázky Čečenska, je třeba tyto principy dodržovat. Tady nelze dvojí měřítko připustit.

Rozšíření NATO na Východ se stalo pro mnohé z ruských politiků studenou sprchou. Vztah k posunutí NATO na Východ se stal div ne jediným příkladem souladu vedoucích politických sil země. Tento příklad všenacionální konsolidace je velmi názorný. Dosvědčuje, že souhlasu ve společnosti lze dosáhnout, avšak může ho být dosaženo tehdy, kdy se do jeho osnovy kladou ne spekulativní „všelidské hodnoty“, nýbrž státní zájmy a ideály vlastenectví. Přiblížení bloku k hranicím Ruska je nejdůležitějším krokem na cestě k americké světové hegemonii. Setkání prezidentů Ruska a USA roku 1997 v Helsinkách lze zcela důvodně nazvat „anti–Jaltou“. Definitivně byl tento proces dokonán 27. května 1997 v Paříži na podepsání Zakladatelského aktu Rusko – NATO, který právně stvrdil vítězství Západu ve studené válce. Francouzský prezident Chirac prohlásil, že podepsáním aktu byla udělána definitivní čára za jalstko – postupimským systémem a zakládá se osnova nové Evropy. Je však třeba říci, že osnova je to velice vratká a nepevná. Vždyť USA a jejich spojenci odmítli dát souhlas k podepsání právně závazné smlouvy podléhající ratifikaci parlamenty.

A jen taková smlouva by mohla Rusku poskytnout jakési záruky bezpečnosti. Víc než to, Američané odmítli stanovit jakékoliv meze rozšíření NATO. Rusko se stalo rukojmím natovských záměrů. Záměry, jak známo, jsou veličinou poněkud vrtkavou a podléhají ostrým změnám v závislosti na politické konjunktuře. Tím spíše záměry členských států NATO, které ještě před několika lety nepomýšlely rozšířit sestavu bloku, jak o tom horlivě ubezpečovaly Gorbačova a Ševarnadzeho…

Obnovení politické jednoty Velkorusů, Ukrajinců i Bělorusů, které začalo po historické Perejaslavské radě, umožnilo Rusku za dlouhá staletí úspěšně řešit zahraničně politické problémy, neboť právě tyto tři větve jednoho ruského národa tvořily páteř mohutného ruského státu. Dnes je jednotná ruské civilizace znovu rozervána na tři části. Ale každá z nich sama od sebe je odsouzena k živoření. Takže problém nového sjednocení s Běloruskem a Ukrajinou není pro Rusko prostě začátkem přirozeného geopolitického statusu. Ve skutečnosti je to problém naší životaschopnosti. Na tom, jak bude řešen, závisí zda bude nebo nebude ruská země taková, jako vždy byla – unikátní, svébytnou a soběstačnou civilizací. Právě proto je druhým strategickým úkolem po vnitřní konsolidaci všech zdravých politických sil – úkol nového sjednocení Ukrajiny a Běloruska s Ruskem.

V 90. letech se naši politici napříč parlamentními stranami nechávali slyšet, že Rusko není nepřítel. Měli zřejmě na mysli Rusko rozvrácené destrukční činností Jelcina a jeho party. Ve skutečnosti ty samé osoby Ruskem hluboce pohrdaly, někteří fanatici tuto zemi přímo patologicky nenáviděli horujíce pro naše podřízení NATO na věčné časy a nikdy jinak. Bylo ovšem třeba i po rozpadu SSSR s Ruskem a dalšími nástupnickými zeměmi spolupracovat, minimálně v oblasti hospodářství a udržovat stabilní diplomatické vztahy. Po odchodu cara Borise na smetiště dějin nastala éra sílícího Ruska, kterému se postupně vracelo řádně zdecimované sebevědomí. Země, ač hospodářsky silně zdecimovaná zhoubnými liberálními experimenty, nikdy nepřestala být vojenskou velmocí. Měla a má stále možnost na mnoho pozitivního navazovat ze své minulosti, především však musí úspěšně řešit aktuální výzvy měnícího se světa. Ruská federace prokázala vlastní schopnost účinně řešit problémy například v letech po připojení Krymu, kdy musela čelit opakovaným sankcím a úspěšně začala modernizovat zemědělství na ně navazující odvětví. Všichni ti mediálně protěžovaní kritici Ruska zpívají stále dokola tu samou falešnou písničku – Rusko je nepřítel až za hrob, Putin je nebezepčný diktátor, a tak stále dokola a podobně. Ve skutečnosti toho tito kritici z profese o Rusku mnoho nevědí. Opakují jen stále stejné vylhané fráze, aby si zasloužili přízeň svých chlebodárců a možnost šířit hloupé tlachy z hlavních mediálních kanálů. Už minulost ukázala, jak krátkozraké je s touto velkou zemí nespolupracovat a omezit se jen na značně povrchní kritiku. Politika neustálých sankcí a výhrůžek vůči Rusku, jeho pomlouvání a obelhávání, pohrdání vším, co z této země pochází, je cestou do pekel, jinými slovy ke zničující válce. Pouze strategická spolupráce, diplomacie na nevyšší úrovni, vzájemný respekt a vhled do ruského myšlení je jedinou rozumnou cestou, jak opět navázat na všestranně

prospěšnou spolupráci. K tomu je však zapotřebí skutečných osobností v politice i mimo ni. Česká republika se bohužel v posledních letech nesmyslnou konfrontací politických břídilů sama vytlačila z pozice země schopné nastartovat s východní velmocí opět normální vztahy. Na tuto nesmyslnou politiku samozřejmě doplatíme zejména my obyčejní lidé, ačkoliv si to všichni ti Fialové, Hřibové, Lipavští a Vystrčilové ve své tupé aroganci nikdy nepřiznají. Zůstanou proto zaslouženě jen mizernými politruky kádrující všechny své odpůrce a trousící hloupé fráze plné vlastní nadřazenosti.